MÁŠ TO TĚŽKÝ

Je 5 minut po půlnoci, převaluji se v posteli a nemůžu spát. 8 měsíční Maruška klidně oddychuje, ale tříletá Eliška má zlý sen a ze spánku volá tatínka. Obejmu ji, dám jí pusu a tiše šeptám do ucha, že všechno je v pořádku. Svým slovům „všechno je v pořádku“ však sama ani trochu nevěřím, sedl na mě takový divný pocit. Včera nám odvezli tatínka do nemocnice, měl anafylaktický šok. V hlavě mi víří spousta myšlenek a sama sebe přesvědčuji, že opravdu vše bude dobré. Za půl hodiny zvoní telefon, je to nemocnice. Rozklepanou rukou přijímám hovor, který trvá asi 10 minut. Já však nevnímám vůbec nic co člověk na opačné straně říká. Mám temno před očima a v uších mi zní jen první věta:

„Je nám líto, váš manžel krátce po půlnoci zemřel.“

Tento příběh je můj a stal se v srpnu před třemi roky. Asi vás zajímá, proč se s tak osobním zážitkem svěřuji na veřejném blogu? Pravdou je, že vše co si prožijeme, by nás mělo posílit a posunout nějakým způsobem kupředu. Tedy v případě, že se v tom nezačneme zbytečně dlouho babrat, jako v kopě hnoje. Mnoho z nás totiž rádo hází svůj hnůj na ostatní a dokonce si tím hnojem velmi rádi matláme svoji hlavu, své myšlenky a SNY.

A tady jde právě o ty mé sny. Mám jich mnoho a jsou vlastně dosti odvážné. Jenomže moje kopa hnoje je opravdu velká a mé sny pod tou tíhou hnoje tři roky jen tak živoří. A jak se ten smrad šíří, usazuje se mi v hlavě myšlenka „Já na to nemám, nejsem dost dobrá.“

Máte to také tak?

Máte velký sen, mnoho nápadů a víte, že by jste mohla dokázat spoustu věcí, že by váš život mohl vypadat jinak? Sledujete úspěšné lidi ve svém okolí nebo oboru a říkáte si, kdybych já uměla, dokázala, měla to štěstí, měla více peněz, byla chytřejší, hubenější, žila na jiném místě, neměla v životě takovou smůlu, necítila se opuštěná…………… určitě bych byla stejně dobrá.

Ve vašem životě se však dějí věci, které splnění těchto snů jaksi „nepřejí“. Utápíte se v sebelítosti, kydáte si na hlavu svůj hnůj a říkáte si: „Jsem jen obyčejný člověk, to já nikdy nedokážu, to je pouze pro vyvolené“.

Samozřejmě, to co následovalo po smrti mého manžela, zřejmě prožívá každý člověk, který ztratí někoho milovaného. Tenkrát jsem doslova utekla před světem, sbalila děti a odešla z města na vesnici, kde nás jen málokdo znal. Přestala jsem pracovat na zkrácený úvazek pro svého původního zaměstnavatele, zavřela svoji výživovou poradnu a nastoupila plně na rodičovskou. Měla jsem pocit, že musím zalézt 10 metrů pod zem a nic mě netěšilo. Jsem introvert a se svými trápeními se hodně uzavírám do sebe. Přála jsem si být neviditelná.

Po pár měsících nicnedělání, jsem začala přemýšlet co si počnu se svým životem. Dostala jsem chuť, začít si plnit své sny. Narazila jsem na Davida Kirše a jeho EmailAcademy. No, to co říkal by asi mohlo fungovat. Nejvíce se mi líbila představa, že schovaná za obrazovkou PC bych se mohla nějak realizovat a přitom být neviditelná. Začala jsem vše studovat, ale tak nějak jsem to nedokázala správně uchopit. Přes Davida mě život zavedl ke Stáně Mrázkové a jejímu Podnikání z pláže.

Konečně, to je to pravé!

Přesně to, co potřebuju. Napíšu eBook, on se bude sám prodávat. Já nemusím s nikým mluvit, nic řešit. Můžu žít za svojí betonovou zdí na chalupě ve vesnici, kde mě nikdo nezná.

Lidé kteří nevědí o čem Stánin kurz je, možná nedokáží pochopit obrovskou velikost mého strachu, když jsem prozřela a pochopila, že PzP rozhodně není o tom, být anonymní. Můj eBook Chci být máma měl tehdy jen osnovu a letěl na mnoho měsíců do šuplíku. Když mí spolužáci začali úspěšně prodávat své eBooky, byla jsem rozhodnutá, že to balím. Tohle všechno přece já NIKDY NEDOKÁŽU. Proč? Protože jsem si na sebe namazala svoji kopu hnoje, která obsahovala

• jsi sama
• musíš zvládnout dvě děti a celou domácnost
• jsi unavená a nevyspaná,
• nemáš podporu,
• jsi nešťastná,
• zemřel ti manžel,
• nemůžeš se tomu věnovat tak intenzivně jako ostatní
• a bude to vůbec někoho zajímat

V červnu 2015 jsem skončila na 5 dní v nemocnici. Takové malé tělesné zhroucení, moje tělo se prostě rozhodlo, že toho hnoje je na něj za ty dva roky moc a přestalo fungovat. Po třech prospaných dnech se mi najednou začalo chtít psát a za dva dny byl eBook, který jsem dlouho nosila v hlavě, na světě. Měla jsem fakt radost, že jsem dokázala svléknout svou první ochrannou slupku a vysypat první kýbl svého hnoje.

Prokousat se dalšími slupkami až k eBooku Projím se k miminku byla roční psychická dřina. Dny obrovské kreativity, kdy jsem psala od rána do večera, střídaly někdy i měsíce, kdy jsem jen tupě zírala do PC, sledovala příspěvky a videa svých spolužáků a v hlavě řešila nesmyslnosti o tom, jak jsem nemožná. Kniha je sice hotová, ale celé prázdniny jsem nenapsala jediný článek a v hlavě sem tam honila myšlenky – to asi není pro mě, ostatní jsou lepší než já, já to nedokážu.

Doprčic, taky se vám stává, že i když část toho svého hnoje vyhodíte, tak někde z druhé strany vám zase někdo přisype?

Minulý víkend jsem však dostala velký kopanec v podobě jedné jediné vyslovené věty o třech slovech. Ano i tak jednoduché to může být 🙂 Strávila jsem víkend v Beskydech s báječnými lidmi, kteří jsou stejně naladění jako já a jejich snem je prostřednictvím svých webů pomáhat ostatním lidem. Ano dalším velkým snem je získat časovou svobodu a peníze.

Bylo to setkání podnikatelů, řešil se byznys, ale také způsob jak to dělat lidským způsobem. Mluvili jsme o vztahu k penězům a důvodech proč lidé nejsou spokojeni s množstvím peněz, které vydělávají. Mluvili jsme o rychlosti růstu podnikání a o tom, že každý z nás je na jiné úrovni tzv. v jiném levlu. Je potřeba být vytrvalý, trpělivý a hlavně nepřeskakovat jednotlivé úrovně. Toto uvědomění smazalo velkou část mojí kupky hnoje.

Tou největší myšlenkou z tohoto nádherného víkendu plného sdílení však pro mě byla věta:

MÁŠ TO TĚŽKÝ

Stáňa se svým partnerem Jirkou Stiborem s námi sdíleli zajímavý příběh, který pro mě měl velké ponaučení. Když Stáňa vytvořila svůj dnes velmi úspěšný on-line kurz Podnikání z pláže, měla mnoho obav. Vytvořila si velkou kupku hnoje v podobě myšlenek, nejsem dost dobrá, bude to opravdu fungovat, ježiši to bude trapas, budou to lidi kupovat, já to nezvládnu……

Jirka ji vyslechl a řekl jen „MÁŠ TO TĚŽKÝ“.

Díky této větě jsem pochopila, že KAŽDÝ z nás to má v životě těžké, a že úspěšní lidé nejsou úspěšní proto, že jejich život je „lehký“ a bez překážek. Důležité však je, co nejrychleji ze sebe ten hnůj smýt a nekydat ho na své sny. Dnes vím, že kdykoliv se mi vkrade do hlavy „zapáchající“ myšlenka, řeknu si:

Máš to fakt těžký, ale zvedni zadek a jdi krok za krokem ke svým snům.

Stáňo a Jirko za tohle pochopení vám oběma moc děkuji, děkuji, že jste tak inspirativní lidé a umíte být milionáři se srdcem, které je otevřené.

S láskou Katka